Jdi na obsah Jdi na menu
 


Recenze

   Tahle parta z Úpice začínala jako revival Nightwish. Což samo o sobě automaticky znamená, že      zde nemáme co do činění s nějakými hudebními otroubky. Bylo tedy pouze otázkou času, kdy se o slovo přihlásí vlastní tvůrčí duch a členové budou chtít do metalového světa přispět také svým autorským dílem. Letos v červnu byl onen duch zhmotněn ve formě debutového alba „Beatrice“. No a to je natolik povedené, že je přímou publicistickou povinností upozornit na něj, neb obdobně kvalitních žánrových nahrávek v našich končinách nevychází mnoho, lépe řečeno, skoro žádné.

Připočteme-li k tomu velmi slušné ozvučení a také charismatický zpěv Ivety Suchánkové, můžeme mluvit téměř o zázraku. Její hlas neprosí uši o milost, nýbrž do nich vstupuje čistě a nenuceně. Opět věc u nás málo slýchaná. Ivetin půvab je pak už pověstnou třešničkou na dortu, zkrátka front woman, jak má být. Lyrika desky je koncepční a pojednává o vražedkyni Beatrice. Z toho plyne touha o temnější vyznění, na rovinu ale předesílám, že z poslechu alba v depresi nebudete. Ať je to díky melodickým linkám, jež svým líbivým klenutím ovoní hned úvodní skladby nebo právě zvuku, který je sice technicky čistý, charakterem ale spíš (pop)rockově hladí, než aby metalově drásal, což se někdy s onou snahou o hudební dramatiku příliš neslučuje. Sound zkrátka mohl být o něco důraznější, nicméně nejde o nic extra zásadního a naštěstí to nebrání v užití si šťavnatých orchestrálních pasáží. Epické symfo struktury kynou ve skladbách „Voice Of Conscience“, „Broken Heart“, „The Truth“, největším nátěru „Last Breath“, a také v osmičce „Suspicion“, jíž kromě toho rumově ovívá pirátský folklór. Složil a nazpíval ji basák Petr Kořínek, který pro ni našel inspiraci v písni „Call Of The Wind“ od německé Xandrie. Pocitově se nám ale nejčastěji připomenou, jak by také ne, Finové Nightwish.

Z pohledu atraktivity jednoznačně vítězí první polovina alba, kde jedna pecka střídá druhou. Zlom přijde s nástupem sedmé "Murder", v níž je nejjasnější pokus o spektakulární epiku. Výsledné pocity ovšem zůstávají rozpolcené, právě kvůli zvuku, když je tentokrát jeho malá metalová asertivita jasnou slabinou. Již zmíněná osmička "Suspicion" s Petrovým zpěvem už zabředne vyloženě do průměru a spolu s navazující (nijak zvlášť strhující) instrumentálkou "The Truth" jasně dokazuje, jak je účast Ivetina hlasu pro celkový zážitek nezbytná. Zvlášť, když metalové riffy ustoupí, aby daly vyniknout jejímu něžnému projevu, jak se to stane v dalším vrcholném momentu desky, baladické „Time To Leave“.

Je tedy patrné, že pokud jste příznivci výše zmíněných kapel (ale třeba také Amberian Dawn či Within Temptation), budete pravděpodobně u nahrávky "Beatrice" příst radostí. Na úplný závěr přiznám, že já se za nějakého ortodoxního fanouška metalu s ženským vokálem nepovažuji. V tomto případě jsem ale velmi spokojený. Budiž to doporučením pro obdobně "postižené" posluchače. Na české poměry jde opravdu o výjimečné album, na ty světové pak o nadprůměr, který v mých uších překonává třeba i zmíněné Amberian Dawn, jejichž poslední fošna "Magic Forest" trpí velmi rychlou oposlouchatelností. To u Wishmasters nehrozí a zejména první půlka desky, jak už bylo zmíněno, stojí kvalitativně hodně vysoko. Zvedám sedm a půl prstů z deseti!

 

Deathstars - The Perfect cult

 

Jako by s odchodem Cata a Bona ze sebe Deathstars něco ztratili; chtělo by se mi říci. „The Perfect Cult“ se sice svým způsobem opět vrací ke kořenům, ke stylu započatému na geniální prvotině „Synthetic Generation“, ale nejen, že neoplývá kdovíjakou řízností nebo temnotou, jako tomu bylo v počátcích, ale postrádá i ten glamový punc z „Night Electric Night“. V době vydání alba „Termination Bliss“ se kapela mohla řadit ke špičce mezi electro/industrial/gothickými kapelami, ale s každým novým albem pozbývají Deathstars na zajímavosti. Jako kdyby z nich turné absolvované po boku Rammstein v roce 2012 vysálo veškerou energii a skladatelskou originalitu.

Nemůžeme ale těmto Švédům upřít, že zpěvák Whiplasher umí pracovat na podmanivosti svého hlasu, a že s elektro kudrdlinkami dokáží čarovat, jenomže melodie se samy o sobě pak dostávají do pozadí. Po rozpačitém začátku v podobě „Explode“, která ve slokách vypadá jako hodně nepovedený opis „Tongues“, přichází skladba „Fire Galore“, která se snaží sápat po hitech typu „Cyanide“, či „Blitzkrieg“ (nejen díky podobě v začátku skladby), avšak pořád jim nedosahuje ani ke kolenům. „Fire Galore“ je zároveň ale záležitostí chytlavou a rozhodně patří mezi ty lepší na albu už například pro klávesové intermezzo. Mezi další z mála význačných patří také titulka. „All The Devil’s Toys“ byla zvolená za tahouna a propagátora alba zcela příhodně, neboť se v ní snoubí kombinace toho, co nová placka nabízí. Závan hitovosti již výše zmiňovaných kultovních skladeb spolu s cumlavostí předchozí desky.

Bohužel zbytek alba už by se dal považovat spíš jen za vatu. Málokteré melodie zůstanou člověku v hlavě po delší dobu a ani nepřichází chuť si pouštět CD znovu dokola. A když už se tak stane a vy se pokusíte na něm hledat utajené krásy, nepochodíte. „The Perfect Cult“ je album, bez kterého by se historie kapely mohla klidně obejít. Slyšela jsem už mnohem horší počiny, ale také lepší. S novinkou se Deathstars zařazují jen mezi průměrné nevýznačné kapely.

Změnám stylu kapely se většinou nebráním, pokud se jedná o vývoj, či o změnu v zajímavém směru, jenomže u Deathstars se prakticky nic nemění. Švédi si jedou pořád ve stejném žánru, pořád na stejném principu, jen čím dál tím nudněji a uslintaněji. „The Perfect Cult“? Ano, tak by se Deathstars dali kdysi označit, bohužel už ne teď. Mezi roky 2006 – 2008 ovládali pódia klubů, v současnosti, co se hudební stránky týče, se stali spíš svým vlastním slabým vývarem.